PŘÍSPĚVKY PRO MĚSÍČNÍK KAM V BRNĚ ZA KULTUROU:

Povídka:

 

Příšerná bolest hlavy! Trochu divný začátek, vím. Ale začátkem roku dost lidí trápí bolest hlavy. Ať už je to ta obrazná, nad tím, co jsme nestihli a nesplnili, a nebo ta skutečná. Jako mě minulé noci, kdy jsem kvůli buchotu v hlavě nemohla usnout. Byl to pocit, jako by se mi někdo z hlavy chtěl dostat ven. Bušil a bušil o to urputněji, že věděl, že se dostat ven nemůže. Škoda, ráda bych si s ním promluvila!

Tak jsem seděla u okna a přemýšlela nad tím, jak tu bolest dostat ven, jak ji zastavit, jak ji ztlumit … jak ji zničit! Za celý rok se mi v hlavě nahromadilo asi moc myšlenek, plánů a neuskutečněných snů, že se teď zoufale draly ven s otázkou, proč zrovna ony nedošly naplnění.

Jak jsem tak v bolestech litovala sama sebe, za oknem se mihlo světlo. Za chvilku další. Husovický kostel odbyl třetí ranní hodinu. Brzo i pozdě na všechno, napadlo mě teatrálně v mém zoufalství. A další světlo. To už jsem si začala všímat, co se děje. Za oknem padaly hvězdy. Taková krása! Jedna spadla, rychle jsem si něco přála. A druhá - další velkolepé přání, třetí …. desátá. Už mi docházela všechna ta úchvatná i neskutečná přání, která jsem kdy měla. Nevěděla jsem, co si mám ještě přát. Snad … „snad aby mě konečně přestala bolet hlava“, vykřikla jsem nahlas při průletu další hvězdy. V tu chvíli jsem si uvědomila, že mě hlava už vůbec nebolí. Buď mě přestala bolet už ve chvíli, kdy jsem při sledování hvězdné parády přestala myslet na bolest, nebo mi splnila přání prolétající hvězda. S ulehčením jsem konečně usnula.

S přáními a předsevzetími do nového roku začnu radši skromněji, od těch jednoduchých, lépe splnitelných.. Čím víc drobností se mi splní, tím budu spokojenější. Bude to vypadat, že přání a předsevzetí daná do nového roku se opravdu jako zázrakem plní. Během roku se budu úspěchem osmělovat a svá přání stupňovat.

Minimálně tím předejdu bolesti hlavy.

BOLEST HLAVY

Povídka:

 

V podvečer jednoho jarního dne, kdy jsem přijela do jednoho nejmenovaného města na nejmenovaný zámek na koncert, jsem se procházela po okolí. Vlastně jsem se procházela v bývalém vodním příkopu, před kterým by ještě před pár sty lety znervózněl i ten nejkrvelačnější dobyvatel. Ale dnes ne. Zarostlý stromky s vycházkovou cestičkou působil spíš jako mikrohájek určený k milostným procházkám. No jo, časy se mění, co dřív nahánělo strach a respekt, je dnes jen romantickou kulisou. A tak jsem přišla na místo, kde malé jezírko těsně přiléhalo k hradbám. Všude zelená tráva, kvetoucí keříky a s jezírkem prolnutá pokroucená vrba. Kolem vody malé budky pro kachny. Pohled jako vystřižený z obrazu impresionisty. Stála jsem tam a přemýšlela, co mi na tom místě a v tuto chvíli připadá v nepořádku, nebo naopak pro tuto chvíli v naprostém pořádku. Kachny, které by tady měly postávat, švitořit a šplouchat, tu nebyly. Nebyla tu ani ta kočka, která se asi snažila ty kachny pronásledovat. Nebyl tu ani ten pes, který s upřímnou radostí hnal před sebou naježenou kočku, která z lovecké vášně pronásledovala hystericky kejhající kachny. Ba, když si tak uvědomuji, nebyl tu ani ten hlasitě nadávající majitel psa, který se mu vytrhl i s vodítkem a v očekávání velké legrace pronásledoval naježenou zrzavou kočku, která před ním vylezla na jediný strom na náměstí a vztekle prskala a syčela. Kachny skončily se šplouchnutím lapajíce po dechu v nedaleké hasičské nádrži.

Nic z toho, co jsem si představovala, že by se na toto místo náramně hodilo, tu nebylo. To bylo to podivné , nebo snad akorátní, co k tomuto místu v této chvíli patřilo. To ticho. Hned jak jsem si to uvědomila, jsem ho uviděla. Podvečerním časem nazelenalé všudypřítomné ticho. Stačilo natáhnout ruku a kus ticha jsem mohla nahmatat. Bohužel nedalo se odnést. Bylo to totiž ticho té krátké bezprostřední chvilky, než začaly odbíjet věžní hodiny. Čas, který do té chvíle jen tak postával, se pohnul. Tato chvíle na tomto místě skončila a nikdy se nezopakuje.

Nevadí, snad se mi podaří na jiném místě zase někdy uvidět ticho.

TICHO

Povídka:

 

V kavárnách se mluví o ledasčem. O tom, co bylo, co je, co bude a co kdyby... Nebo taky o snech. Jednou jsme s přáteli zabrousili až ke snům, a hned k těm nejkrásnějším - snům o létání. No co, řeknete si, každému se určitě někdy takový sen zdál. Ale není to jen tak říct: „Já jsem ve snu zase létal.“ Jde o to jak. Ano, ukázalo se, že každý létáme jinak.

„Já jen tak plachtím,“ řekl Matěj.

„Asi to je tím, že jsem chtěl mít rogalo. Rozběhnu se, roztáhnu ruce a plachtím, dokud nedosednu.“

„Ne, ne. Nejlepší je jen tak levitovat. Tu pohodičku bych vám přála. Vznášíte se, stoupáte, klesáte, jak se vám zamane,“ zhodnotila spokojeně Magda.

Tak vidíte - není to jen tak říct, že létám. A to byly jen dva postřehy. Taky jsem se dozvěděla, že někdo při létání mává rukama, a tak přizpůsobuje rychlost. Komixů milovný Marek samozřejmě použil metodu Batmana a osvědčila se mu. Inženýr Tůma používá vrtuli, kterou šroubuje do zad. „Je praktická a skládací,“ řekl.

Já mám radši křídla. Ať to jsou ptačí, motýlí či vymyšlená duhově se lesknoucí, mlžná.

Asi máme létání všichni v sobě - a každý to své. Takže, když nám den drtí naše schopnosti tíhou reality, ve snech vzlétneme. Nic nám v tom nezabrání, nikdo nám to nezakáže.

Prosím létejme!

Létejme každý jinak, každý jedinečně.

SNY O LÉTÁNÍ

zpět

Povídka:

 

Přemýšlím, v hlavě mám neposkvrněnou zelenou louku táhnoucí se od obzoru k obzoru. Náhle se objeví velká strakatá myšlenka. Rve kusy trávy i s kořeny. Nažere se a odchází.

V tu chvíli se přižene stádo splašených myšlenek. Běží přes krajinu a od kopyt jim odletují kusy hlíny s trávou. Zmatený sled myšlenek bez určitého konce a začátku. Odklušou kamsi do neviditelna.

Louka je rozryta kopyty.

To se však líbí divokým černým myšlenkám. Ryjí a ryjí, k zbláznění. Náhle jsou pryč, stejně jako poslední stébla trávy.

Na rozrytou zem se slétají chaotické myšlenky. Usedají, jedna přes druhou se překřikují,

klovou. Cosi hledají v rozbité paměti, nenacházejí. Ve velkém zmatku vzlétají a mizí.

Nikde nic, jen černá hlína. Tmavá prázdná krajina.

Kde hledat? Kam se obrátit? Nikde žádná myšlenka, ani malá bleška, která by mě štípnutím nasměrovala.

Z hlíny je cítit dusno.

V dálce se cosi mihlo. Malý žlutý bod. Je čím dál blíž, přichází pomalu a klidně. Jaká úleva po prožitém zmatku. Postava v žlutých kalhotách a tričku rozhazuje do okolí semena. Jako by po noční můře vyšlo slunce, řád který každý očekává, navozuje klid a soustředění.

Čekám.

Postava nemá tvář jen kruh místo hlavy a uprostřed na bidýlku sedí malý žlutý ptáček.

Zpívá. Zvuk jeho hlasu zaplňuje krajinu.

Přemýšlím v klidu a lehce.

Krajina se zelená, myšlenky rostou a zrají jedna za druhou.

Nad loukou letí hejno bílých tichých myšlenek.

 

MYŠLENKY

Povídka:

 

JAK PŘIVOLAT JARO

Jaro začíná každý rok nejprve v mé hlavě. Zatímco slunce mi už prostupuje vnitřkem těla, venku na obloze se honí jen šedí sloni. V hlavě mi bzučí roj změn, které se chystají. Všechno uvnitř je natěšeno a probuzeno ze zimního spánku.

Ale venku jen drobné okamžiky naznačují že by mělo k něčemu dojít. A přece je to tady! Ženy umývají okna. První náznak jara. Není to jen tak obyčejná záležitost, jak by se mohlo zdát, je to kouzlo. Okna se otevřou a do vytápěných místností se dostane čerstvý vzduch . Načechrá peřiny, setře prach na nábytku, pohladí kytky

v květináčích, probudí kočku.

Žena vezme nádobu s vodou a otře zaprášená okna. Staré zimní noviny jí poslouží k dokonalému vyleštění.

Zimní zprávy nahradí jarní lesk. A v tom to kouzlo vězí. Okna musí být co nejlesklejší, má to svůj důležitý význam.

Šedí sloni se pohybují po obloze, místem probleskne paprsek. Teď už rychle postupují, jakoby spěchaly, až je na obzoru vidět jen souvislá šedá šmouha. Vyleštěná okna násobí sluneční paprsky. Slunce je všude.

Kočka sedí na okně a pozoruje svůj odraz.

Je jaro.